DIKOBRAZ CHCÍPL

Protože je máti vášnivá zahrádkářka, objednala si na sobotu 26. 4. 2008 zájezd na výstavu Flóra Olomouc, která má letos 50. výročí. Má tam pro tuto příležitost být dokonce i umělá duha. Tento výlet obsahoval i mj. návštěvu líkérky Prostějov. Mně bylo řečeno, že jedu také. Heh?


Ráno jsme tedy naklusaly k místu odjezdu autobusu. Stál tam hlouček žen v nejlepších letech a jeden senior. Objevila se průvodkyně a začala přednášet, co bude obnášet tento cestovatelský zážitek. Pak si všimla onoho seniora: ,,Vás to pane nemusí zajímat, vás se to netýká." ,,Ale to je můj manžel," ozvala se zoufale jedna dáma. Průvodkyně se zastyděla a pravila: ,,Promiňte, já jsem tu dnes žádneho muže nečekala."


Celkem nás jelo asi 18. 4ekáme a čekáme na patrně mikrobus. Co ale přijelo bylo takové větší auto, které jen uvnitř uspořádáním sedadel připomínalo autobus. Tak se tam nějak namačkáme, sedačky v uličce se sklopí a jedeme směr východ.


Brzy se v autobuse nedá dýchat a začínám se dusit...


A už jsme v Prostějově, kde se bude konat zastávka na panáka. Po krátkem bloudění a nerespektování dopravní značky pro jednosměrku se dostáváme před vstup do kořalkového ráje s oficiálním názvem Palírna u Zeleného stromu. Paní průvodkyně, celá zmatená konečně použije klepadlo, totiž zvonek. Dveře se otevírají a pan vrátný nás vítá. Je sobota, takže tu moc lidí není. Po neurčitelné čekací době nás provádí nejaká postarší mánička. Vzduch je plný lihového oparu, takže naše smysly otupěly a nevnímají monolog toho muže. Procházíme mezi kovovými i dřevěnými, malými i velkými sudy, přeskakujeme hadice, až najednou zapadneme do místnosti pro konání ochutnávek. Zde dostáváme strorežnou a fernet v čokoládě. Takto zřízení vpadneme do prodejny, kde dnes padají rekordy v tržbě, protože, kdo nekoupí, toho nevypustí z objektu.


Konečně sedíme v parodii na autobus a jedeme. Ještě ne na výstavu, ale do Olomouce, ale do arboreta v Bystrovanech u Olomouce. Hotový ráj, tohlencto totonc. Ale pouze umělý. Je to hlavně prodejna rostlin a vedle se nachází park. Ale opravdu pěkný park. Je určen průvodkyní čas odjezdu parodii na autobus a poté zavelen rozchod. Zatímco máti zuřivě nakupuje, má tělesná schránka se nachází v parku.



Právě nastal čas odjezdu, všichni vzorně čekají na paní busu. 10 minut...20 minut... ona pořád nikde. Konečně se objevila, slůvkem se neomluvila a už uháníme ku Olomoci.


Vystupujeme kousek od výstaviště. Protože, jak paní vedoucí pravila, je o tuto výstavu velký zájem z řad prostých občanů, prý se očekávají dlouhé fronty, zamluvila pro nás prozíravě vstupenky, abychom nemuseli čekat, dopředu. Jen je musí vyzvednout u kasy. Tak přicházíme k jedné kase, tam se nenacházejí, přemistťujeme se k druhé, tam jakbysmet. Šéfová tedy rozhodne, že máme počkat u té kasy, kde zrovna jsme, a ona koná výpravu k hlavní kasevýstaviště. U hlavní kasy, jako jediné se skutečně koná i obávaná fronta. U těch vedlejších, kde čeká hlouček trotlů na speciálně zamluvené, nic takového k vidění není. Návštěvník přijde, vytáhne platící prostředek, dostane na oplátku vstupenku a vzápětí vchází do areálu. Ale schopná průvodkyně přichází už se vstupenkami v teplých a neochvějně je rozdává svým ovečkám. Konečně můžeme vejít.



Uvnitř areálu se ze mě stal taškonosiš. Poslušně klušu za máti a neochvějně přibírám další tašky a květináče do svých rukou. Občas zabrousíme i do nějakého pavilónu či skleníku. Všude hafo lidí, které mám chuť nakopnout. Tělo na tělo se všichni valí asfaltovými cestami, kapsáři mají žně. Po páté hodině, když už je celkem volno a vzdušno, se dostáváme do pavilónu A, kde má být ta opěvovaná umělá duha. Mé představy jsou takové, že to bude hra světla a vody. A už tam jsme a hledám duhu, už ji vidím... no, spíš než umělá, bych ji nazvala umělohmotná. Nevadí, i tak mám radost. Není duha jako duha, natož plastová každý den k vidění není.