PODVODNÍK V KINDERVEJCI

14. dubna 2009 v 18:46


Velikonoční pondělí bylo děs běs. Nejvíc nařezáno jsem dostala od úchylného patnáctiletého bratrance, který v tento jediný den roku může světu předvést svoje sadomasochistické choutky, aniž by ho za to stihl odvetný trest, a od otce, který tyto choutky v sobě taktéž marně potlačuje.


Na oběd k nám přišla babička a táta od ní dostal méně sladkostí než já se setrou, což tátu jaksepatří rozčílilo (jako každý chlap je silně zaměřený na jídlo), poněvadž se doposud mylně domníval, že holky na Velikonoce nedostávají kromě pořádného výprasku nic. Naštěstí se pak uklidnil, když mu pod nos průvan přivál pach něčeho poživatelného, a proto mohlo být započato plnění bachoru obědem.


Odpoledne si táta složil kindervejce, které vykoledoval. Tu plastovou složeninu mi pak náhle začal cpát.
,,Co já s tím?"
,,Vždyť to sbíráš, přece."
(Cože? A že o tom nevím.)
,,Ne, já tohle opravdu nesbírám."
,,Ale vždyť jsi to dřív pořád chtěla a skládalas to."
,,Jo, ale tak před deseti lety."
Musím ovšem podotknout, že to vnitřní plastové rádobyvejce prošlo změnou, ty dvě části jsou už spojené a odklápějí se od sebe.
Nakonec tu plastovou hovadinu strčil mámě do kabelky. Ta bude blahem bez sebe.



Dnes ráno před školou jsem potkala Tibora a další šoumeny ze třídy. Projdeme dveřmi budovy za nějakou ženou v sukni. Uvítal nás skřehotavý hlas oblíbené paní vrátné: ,,Já mám dnes také sukénec!" který směrovala pouze k té osukňované osobě.
Jenže paní vrátná už asi zapomněla, že kdysi chodila na zakladní školu, kde se učila základům fyziky. Jinak by jí došlo, že zvuk není světlo, a proto se nešíří přímočaře, a tudíž by jí také došlo, že tuto větu uslyší i uši, které by neměly. Tiborovy uši. K její smůle, k naší radosti.
,,Jejda, a já myslel, že jste chlap," zalichotil paní vrátné Tibor.
Ale to už Tibor, ačkoliv nepatří k nejštíhlejším, překonal světový rekord v běhu do schodů. Není divu, když za ním letí ženština na pometlu, které patří do zimní výbavy vrátnice. Naštěstí je to už ale starší model koštěte, tak lety na delší vzdálenosti nezvládá.


O přestávce se jal Tibor vybírat 18 Kč: ,,Takže, děvčata, 18 korun prosím."
,,Děvčata, to je, jak kdybys nám říkal slepice," nechala se slyšet Linda.
,,Dobře, tak, krávy, 18 Kč," rozčílil se Tibor.
,,Nebuď tak vztahovačnej," konstatovala Anna.
,,To nemá cenu, " dál se rozčiloval Tibor, ,,s ženskýma se člověk fakt nikdy nedomluví."
,,Ty jseš fakt jak ženská, ty jsou taky tak vztahovačný," pokračovala nevzrušeně Anna.
,,Já sice nejsem děvče, ani slepice a ani kráva, ale tady máš 18 Kč," zakončil diskusi Honza podávaje Tiborovi příslušné kovové mince a hned na to dezertoval domů.


Poslední hodinu jsme už byli chcíplí. Učitelčiny německé dotazy dostávaly jen jednoslabičné odpovědi, pokud to šlo, ano a ne. Uživatelka růžového potěšení (Ibalginu) se zase rafla s potencionální uživatelem modrého potěšení (Tiborem). Bavila se s Lindou a protože obě patří ke zdatnějším žákyním, učitelka to chvíli přecházela. To se ovšem nezamlouvalo Tiborovi a započal větu svým milým hláskem: ,,Kdybysme takhle kecali my..."
,,Ježíš," skočila mu napruženě do řeči růžová tabletka, ,,drž už hubu, Tibore."
Tiborovi na chvíli zklaplo. Za chvíli se ale pokusil bavit se svým sousedem, nezadařilo se, místo toho se pochechtávali jak teplí bratři.


Ke konci hodiny Tibor přemluvil učitelku, že si zahrajeme nějakou hru. Tak tedy šibenici. Sám se toho ujal a na tabuli nakreslil 15 vodorovných čárek. Tibor zkušeně pochodoval před tabulí (bodejď by taky ne, když se hlásí na vysokou na učitele) a jistými pohyby vpisoval uhádnutá písmena.
,,Unterwassermann!" vykřikla náhle Linda.
Učitelka najednou zbystřila, zvedla hlavu a podívala se na tabuli. Došlo jí, kdo se tam právě nachází a s chápajícím pohledem mu pohlédla do očí, neboť všichni opravdu nemohou oplývat vysokou mentální úrovní. Tibor si však chtěl napravit reputaci, a tak mu bylo dovoleno ještě jedno slovo, ale tentokrát opravdu německé. Tak tedy: Obersturmbannführer. Nejlepší na tom bylo, že si sám nebyl jistý, jaký český ekvivalent tato hodnost má.