HOLUBÍ TRUS A MODRÉ HRNKY

Středa byla ve znamení výletu do Rakous, přesněji do Vídně. Autobus značky Karosa vyrazil ponejprv směr Znojmo. Tato cesta byla utvořena pro císařpána, aby se mu prý dobře do Prahy jezdilo. Zda se mu jezdilo v kočáru taženém koňmi lépe než nám, to opravdu netuším, protože zavřené stropní větrání v přední části luxusní Karosy sloužilo jako příležitostná sprcha pro kolemsedící cestující. Má existence naštěstí prozřetelně obsadila místo u okna, které bylo chráněno spolusedícím kolegou v uličce.


Nejdříve jsme našemu panu zasloužilému řidiči navrhovali (byl to i náš soukromý řidič při zimním lyžařském výcvikovém kurzu), ať to vezme kolem Temelína, ať máme pro naše sousedy nějaký dar. Odmítl to z důvodu případného nevčasného příjezdu do hlavního města jižního souseda.
V dopravním prostředku pro 45 osob nám jedna příslušnice učitelského sboru rozdala parodie na mapy centra Vídně. Nějaká černobílá abstraktní černobílá díla formátu A4. Nikdo nic nenamítal, protože maminky a paní učitelky mají vždycky, ale opravdu vždycky pravdu.


V místě nakládky a vykládky lídí z autobusů si musíme pospíšit, prtotože autobusy tam nesmějí dlouho okounět.
Nejdříve na programu byla povrchní prohlídka města, při které jsme prošli několik ulic a těšili se co nás nakonec čeká a nemine: modré hrnky.
Při chůzi jakousi ulicí přeletěl nad jedním spolužákem holub. Jenže to byl velice nezpůsobný holub, neboť z něho něco nejapného vypadlo. A to rovnou na bundu onoho spolužáka. Měl velkou radost. Oba dva měli velkou radost.


Kroky učitelského sboru měly namířeno ke dvoum domům Hundertwassera. Nejprve k jakémusi z jedné strany šachovnicově černobílému, kde v přízemí a na dvorku létala podlaha jako vlnobití. Opravdu, tentokrát jsem opilá nebyla, protože k tomu učitelský sbor něco přednášel. A učitelský sbor nepije, nenene, ty becherovky, co jsme jednou vyklízeli z jednoho jejich kabinetu, tam zapomněl školník. No, ale pěkná dlažba, tu si pořídím domů do chodby.


Pak přišla na pořad dne návštěva druhého domu rakouského architekta Hundertwassera. Zde jsme se už dovnitř nedostali, poněvadž zde bydlí vídenští občané. Měl různorodé části fasády a terasy s tunami zeminy.
Mezi ulicemi přišla i řeč a ukázka na jakýsi dům na nároží bez ornamentů, protože ornamenty jsou zločin, jak napsal Adolf Loos.


Následovala návštěva jakéhosi parku, čí něčeho podobného, kde byl i rozchod. My jedni čtyři
si sedli na lavičku před jednou jezdeckou sochou a cpali jsme se vlastními zásobami jídla a pití (sedláci ve městě). Tu si náhle kolega vzpomněl, že by bylo pěkné se vyfotografovat. Hezký nápad to byl, jenže neproveditelný. Nikdo si nevzal fotografický přístroj a v mobilním telefonu ho z nás čtyř sedláků také něměl. Neklesejme na mysli, můžeme se vrátit k technikám zvěčňování prvobytně pospolné společnosti, jen s tím rozdílem, že my dokonce máme papír a propisku. Holt jeden štrajchpudlík se smířil s tím, že na hromadném snímku nebude a jal se zvěčňovat. I sochu s jezdcem tam dostal. Jen my tři chudáci na něčem, co má připomínat lavičku, vypadáme jako reklama na Mischelin. Umělci jsme samozřejmě poděkovali.


Konečně přišla řada na vánoční trhy před radnicí a modré hrnky. Obsah modrých hrnků v břiše pěkně hřeje. Spoluturistce z Karosy se modré nádobí s bílým zdobením tuze líbí, že prý si vybaví kuchyň. Po chvíli se ptá, zda Hundertwasser projektoval i tenhle plac. Pokálený kamarád schytal druhou palbu. Jdeme do radnice je tam teplo, světlo a ... WC.


Při rychlém odjezdu oceňujeme přednosti Karosy: je nepřehlédnutelná a dobře se našla.